.: 🍂 . 🍄 . 🍁 . 🌱. 🎵. 🌿. 🎶 . 🎨 :.
Milovnice přírody.
Zrzka.
Sběratelka folklóru.
Mýtů, pohádek a pověr.
Podzimní víla.
Čajovnice.
Studentka biologie.
Snící o životě v Norsku....

6/2016 - konec estivace, nový datadisk WoW a vosí hnízdo v mém pokoji

9. září 2016 v 15:16 | Muchomůrka |  Obšťastník
Lidi, kteří mě znají delší dobu, vědí, jak to se mnou v létě chodí.... Většinu času trávím doma, v příjemném chládku svého podkrovního patra. (Dobře, svůj pokoj tam má ještě bratr, ale já mám pokoj a obývák pro sebe :D) Buď ležením v posteli (většinou prospím kolem 16 hodin denně...) a zabavuji se čtením (nebo sledováním snů... Díky všem bohům, že mám tak bohatou představivost a tak si spaní vskutku užívám :D), nebo sedím u compu a hraji. Hodně moc.
Tak vám řeknu, jak probíhal můj poslední týden, kdy jsem si připravovala na to, že zase musím začít aktivně žít.


(Vzhledem k tomu, že jsem samozřejmě ven nechodila (kromě cesty ze svého domova k mužovo...), tak žádné pořádní fotky nemám.. Tak tady aspoň screenshot, jak se venčím ve WoWku..)


Část I.: Úvod k výletu do Altenbergu

A to takto: Jeden den mi moje kamarádka Z. oznámila, že pojedou se svým přítelem T. a nějakým jeho kamarádem (dále RG jako random guy) na výlet do moderních zřícenin v Německu, a že mají místo, tak jestli nechci taky. Nerozmýšlejíc (to přišlo až pak, když jsem to měla oznámit Muži), jsem souhlasila, protože mi bylo jasné, že už se nějak musím dostat mezi lidi.

(Pokud vás nezajímají podrobnosti mého vztahu s Mužem, přeskočte tento odstavec)Muž se vztekal, že jedu na PÁROVÝ výlet s nějakým RG. Tak jsem mu říkala, ať se nebojí, že jsme spolu prostě dva roky, že jsem naprosto spokojená, a že fakt nehrozí, že by mě někdo přebral (ano, "že" je hlavním hrdinou tohoto článku, protože za ty 3 měsíce jsem se odnaučila psát... a už vlastně neumím ani mluvit... slova běžně nahrazuji jinými, co mi právě přijdou do hlavy.. ale slibuji vám, já se zase naučím! :D). A pak mě vlastně napadlo, že předtím Z. a T. vždycky jezdili s jiným párem, tak jsem uklidnila Muže, že si myslím, že ten kluk je zadaný, a že jen jeho slečna teď nemohla jet. Jak jsem se sakra mýlila...

Část II.: Bleší trhy v Mostě

Byla to sobota, tím jsem si jistá, i když ostatní dny v týdnu mi splývají. Protože bleší trhy v Mostě se konají vždycky v sobotu. Měla jsem nastavené dva budíky, na 5:10 a 5:20 (nebo to bylo 5:20 a 5:30?) a ani jeden mě nevzbudil. Takže když na mě volala mamka, kde jsem, že už je potřeba vyrazit, abychom stihli alespoň něco (taková osobitost bleších trhů... nejlepší je dostupné jenom z ráno... pak jsou tam bohužel překupníci, co obíhají stánky a kupuji levně to, co se jim zlíbí, a pak to u sebe prodávají za mnohem větší částky). Tak jsem se rychle oblékla (dobře, na oblečení, učesání a hygienu mi 10 min normálně stačí, takže jsem spěchat ani nemusela) a utíkala dolů. Problémem bylo něco jiného. Nevěděla jsem, kde mám svůj občanský průkaz. (Vlastně to nevím doteď, ale už v pondělí ho musím předložit u zápisu na výsokou... Sakra, já jsem tak v háji...). Proto jsem nastavila budík na takhle brzo, abych měla dost času na prohledání všech svých tašek. Takhle jsem vyrazila do Německa bez dokladů. Měla jsem u sebe jenom povolení k pobytu, které mi však nikdo nezabavil, když mi vydali občanský průkaz. Ale k tomu je prý povinností mit pas. O tom jsem samozřejmě nevěděla a pas mi zůstal doma v cestovním šuplíku.


MOUDRO: Víte, jestli se nechcete stresovat, nejezděte do Německa bez občanky a nesnažte se nelegálně dostávat do objektů určených k likvidaci.

(Pokud vás nezajímají podrobnosti mého vztahu s otcem (nebo taky to, proč je výhodné jezdit na bleší trhy právě s tátou), přeskočte tento odstavec) No, vrátíme se k tomu, jak jsme byli s tátou na bleších trzích. Víte, ono je výhodné jezdit na bleší trhy právě s tátou. Protože já vybírám a on platí. Zní to sice, jako kdybych na vlastním otci parazitovala, ale vlastně tomu tak vůbec není. S tátou netrávíme příliš času, protože i když sedíme spolu v kuchyni a jíme večeři, tak se jistojistě pohádáme, protože máme na všechno naprosto odlišné názory. Proto, když takhle někam jedem spolu, jenom my dva, tak je to takový.. slavnostní! okamžik. A já si navíc nevybírám nějaké drahé věci a nedovolím si třeba ani v jeho přítomnosti (za vlastní peníze) koupit sběratelské balíčky Pokémon kartiček. A to proto, že vím, že on tohle nemá rád. (A tak kolem nich jen chodím a koukám :D).

Každopádně, abych tady nezabírala tolik místa o tom, jak jsme hodiny procházeli řady (je neskutečné, jak to utíká!), něco kupovali, něco jenom platili a nechávali na místě, že si pro to pak přijdeme a odneseme do auta. Já jsem si pořídila pár pěkných věcíček za opravdu nicotné peníze.
  • CD kapely Faun za 20Kč. Vážně?! 20? Bylo naprosto bez škrábance, a vlastně to vypadalo, že ani jednou nepoužívané. (Vlastně stálo 30, ale tak.. k čemu je bleší trh, když nesmlouváte? A u tohoto smlouvání probíhalo takto: "Říkáte 20?" A pán hned na to: "Jo jo, dvacet!" Vypadal, jako kdyby to byla pandořina skřínka a chtěl se toho zbavit, co nejrychleji to půjde.)
  • Stříbrný prstýnek s černým kamenem a květinovým zdobením za 50 Kč. Já vím, že kupovat cizí prsteny je dost o hlavu. Ale tenhle.. on byl tak krásný! A elegantní! A úplně mi sedl na ruku. (Jo, byl fakt stříbrný, s číslem 925... což teda není čisté stříbro, které má číslo 999... každopádně... jak se tomu číslu říká v česku? :D punc, ryzost? :D)
  • Album na známky se spoustou zvířecích a dinosauřích známek (hlavně ty liščí... rawwwr) za 40 Kč. Všechny ty kočičí známky budu muset někam udat, protože ty nesbírám (když už zvířata, tak já jsem spíše na ta divoká). Album jsem měla od táty slíbený už pěkně dlouho, takže jsem teď tento slib uplatnila a dostala ho! :D
Vlastně mě tato návštěva docela zklamala. Sice tam byla spousta zvířecích lebek (srny převažně, vypadalo to, že někdo rozkradl zámek), ale kvůli své staronové ideologii nechci kupovat nic ze zavražděných zvířat. Kdybych v lese našla lebku přirozeně mrtvého srnečka, tak si ji ráda pověsím na zeď... Ale kupovat lebku zvířete, kterému byl sebran život lidskou rukou? Neee. Ale taky, co jsem čekala... Mostecké bleší trhy jsou plné kradených věcí (eh, asi všichni víme, co převažně za lidi toto město obývá) a vyklízených půd. Půdonálezy mám ráda a někdy se tam najde spoousta pěkných věcí, což je taky jeden z důvodů, proč do Mostu ještě vůbec jezdím, bohužel tentokrát tomu tak nebylo. Žádné víly, trpaslíci, trollové nebo muchomůrky :D (dobře, byla tam jedna plyšová, ale sakra, ta byla hnusná! :D)
V Mostě jsem přestoupila do jiného auta (k Z.) a jeli jsme do Německa.

Část III. - Urbex v Altenbergu

A jeli jsme dlouho. A mně bylo trapně. Víte, mně je po delší cestě v autě špatně od žaludku. Takže jsem trpěla, protože mi bylo trapný prosit o zastavení, abych mohla vystoupit a vyzvracet se. Dobře, tentokrát tomu až tak špatně nebylo. Asi z toho pomalu vyrůstám (stejně jako moje tělo během tohoto léta do šířky... nicnedělání o sobě dává znát). Ale furt tam bylo pár okamžiků, kdy jsem si myslela, že sakra, asi to nedám. Jinak jsme dojeli na místo bez potíží.
Já vám ale ani nevím, jak se podobné zážitky popisují. Protože tohle... chce to fotky. A můj foťák nebyl na takovou rychloakci připravený (nestihla jsem ho najít a nabít... ale už je na čase... Podzim přichází!). Nijaký popis asi nebude srovnatelný se skutečným zážitkem (v mém životě to byl první svého druhu), kdy opatrně šlapete na podlahu a modlíte se, aby se pod vámi nepropadla, protože o pár metrů dál je půlka podlahy v háji, propadlá do spodního patra. A přesto jdete dál, protože vás zajímá, co za překvapení čeká v další místnosti. (Těch -místností- tam bylo dost, neboť se jednalo o hotel.)

Nejvíce jsem litovala, že s sebou nemám foťák, když jsem ve druhém patře viděla pokoj, kde vládla příroda. Podlaha byla prorostlá kapradím a houbami. Vypadalo to, že se jim tam celkem daří :D Další podobný okamžik jsem zažila, když jsme vylezli na půdu. Tam byli motýli. Mrtví. Spousta. Babočky kopřivové... Tak jsem to nechala své společníky vyfotit, a pak začala sbírat :D

Mezi mé další "suvenýry" patří víčko od karafy na koňak, ze které jsem hned na místě (v autě po cestě "zpět") vyrobila "šperk" :D Nasbírala jsem místní mech a nastrkala ho dovnitř, pak jsem vyndala z tašky kus korku (nosím tam takové ty korkové zátky od vína, které zabavují mámě v restauraci), ořezala tak, aby tam seděl jako víčko a všechno to omotala jutovým provázkem. A další lahvička do mé sbírky přírodních dekorací :D

Část IV. - ten zbytek

Předevčírem (!!!!!) mi dorazila má sběratelská edice nového datadisku do World of Warcraft - Legion. Jak já se na to těšila. Ale 30.8., kdy datadisk vyšel. Protože to byl den, kdy mi měl balík dorazit. Ne 7.9. Takže jsem byla celý týden smutná, o kolik už jsou všichni kamarádi napřed :D Ale na jednu stranu jsem byla ráda, že dorazila vůbec, protože po komunikaci s prodejcem jsem začala mít dojem, že mi vlastně hra vůbec nemusí dorazit. Recenzi na sám datadisk doprovázenou spoooustou screenshoty čekejte v následujících dnech. Protože jsem nadšená. Hodně nadšená.

Dneska jsem si byla na poště vyzvednou rozhodnutí z vysoké školy. V ponděli je zápis, takže už bylo docela na čase. A když jsem to otevřela a viděla tam "přijímá se", na místě jsem se rozbulila:D (Už je to tady zas) Víte, ono s těmi přijímačkami se váže takový hnusný příběh. A to, že jsem je dělala jak v prvním, tak v druhém kole. A v obou jsem byla první pod čarou. V prvním kole mi chyběly 2 body, ve druhém pouhý jeden. (Třetí kolo už bych mentálně nezvládla :D) A hlavně jsem zjistila, že jsem závistivá svině, co dokáže závidět kamarádce a zároveň se radovat, že ji vzali (bez přetvářky). Ale když, ona se vůbec neučila, učebnici ani neotevřela, zkušební test neudělala. A přijímačky natipovala. Vlastně ani nevěděla, že existují lítající mravenci.

Jako další bod, zmíněný v titulku, je můj pokoj. Tohle je nejnovější událost mého života. Je okupovaný vosami. Fakt. Už mrtvými. Protože prostě. Dneska ráno. Jsem se vzbudila, kvůli tomu, že mi tam lítala "nějaka moucha". Tak jsem usla znovu. A o pár hodin později jsem se vzbudila znovu. Počet "much" v mém pokoji rapidně vzrostl. A zjistila jsem, že to vlastně nejsou vůbec mouchy, ale vosy. Tak jsem se nebojíc (když tam byli se mnou ve stejné místnosti tolik hodin a nic mi neudělali, proč by mi měli ubližovat teď?) vstala a otevřela okno. Většina stihla uletět, ale pak jsem se všimla těch mrtvol. Na podlaze se mi válelo desítek mrtvých tělíček. Tak jsem to posbírala. Bylo mi fakt líto té jedné, co se tam ještě klepala na podlaze a snažila se plazit.
Docela by mě zajímalo, kde se tam všechny vzaly, a proč byly polomrtvé.
Záhada zatím zůstává nevyluštěná a já musím běžet.
Dneska pomáhám mámě v restauraci. Tu práci nenávidím. Ale kuchařka si včera řekla, že si koupí last minute zájezd. Fajn to oznámit den předem, ne? Zvášť, když je rezervace pro 20 lidí.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Michelle Michelle | Web | 21. září 2016 v 20:34 | Reagovat

WoWko je fajnová hra.

2 eLLen May eLLen May | E-mail | Web | 28. září 2016 v 15:29 | Reagovat

To je velká spousta krásných zážitků :-D (možná proto mi to trvalo než jsem to dočetla) :-D
Ty máš vosya já...no,já bydlím v podkroví (nedobrovolně) se středně velkou lasicovitou šelmou. A jestli mi někdo bude tvrdit, že Kuna lesní je plachý tvor tak si ho najdu a uvařim! Půlnoc není hodina duchů, ale kun! [:tired:]  [:tired:]

3 Muchomůrka Muchomůrka | Web | 3. listopadu 2016 v 9:19 | Reagovat

[2]: Jo, uznávám, asi to bylo vyčerpávající :D Tu kunu si dokážu představit :D Bydlím s potkany a ti co nadělají v noci za kravál... :D A když jsem byla malá, tak jsme měli doma ježka... ten zase hrozně dupal :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 
Veškeré obrázky publikované na tomto blogu jsou mou tvorbou, nebo jsem za ně zaplatila.
Pokud tomu tak není, je obrázek klikací a vede na původní zdroj.
Výjimku tvoří ikonky velikost 64x64 na začátku každého článku, ty jsou ze Subeta.net.
Obrázek v záhlaví, nad nadpisem "Můchomurčin život", je nakreslen lagoliv.